Má dáti - Dal aneb proč nás očekávání tolik bolí
Dnes mi kamarádky úplně nechtěně nahrály.
Klasická holčičí skupina. Jedna napíše: "No začíná nám to tady nějak uvadat, žádná zpráva...Asi to tak má být." Za chvíli druhá odpoví: "Přečti si poslední zprávu, co jsem ti psala. Taky jsi neodepsala..."
A já se musela smát. Ne jim. Ale tomu, jak dokonale se v pár větách ukázalo něco, co řešíme úplně všichni.
Očekávání.
Kolikrát jsme vlastně zklamaní ne z lidí, ale z představ, které jsme si o nich vytvořili?
Přiznejme si to. Ve vztazích jsme občas tak trochu účetní. Má dáti – Dal. Já napsala. Tak napiš taky. Já zavolala. Tak se ozvi. Já přijela. Tak příště přijeď ty. Já ti to "lajkla". Tak mi to "lajkni" taky. Já si vzpomněla. Tak si snad vzpomeneš taky.
A někde mezi tím si úplně potichu začneme zapisovat. Ne do účetní knihy. Do hlavy. A ani o tom nevíme. Jenže vztahy nejsou účetnictví. Nejsou o tom, kdo dal víc a kdo dluží. Protože každý dává jinak. Někdo ti napíše deset zpráv denně. Jiný nenapíše skoro nikdy. Ale když ve dvě ráno zavoláš, že potřebuješ pomoct, sedne do auta a přijede. Někdo tě obejme. Někdo ti přiveze polévku. Někdo ti opraví kapající kohoutek. A někdo ti jen řekne: "Jsem tady."
Všechno tohle může být láska. Jen každý mluví trochu jiným jazykem. Možná je ale za tím ještě něco. Co když od druhých nečekáme jen oplátku? Co když od nich čekáme potvrzení, že jsme dost? Že jsme důležití. Že pro ně máme hodnotu. A odpověď nepřijde . Nepřijde pozvání. Nepřijde poděkování. Začneme si to vykládat po svém. Jenže co když ten druhý jen neumí dávat stejným způsobem jako my? Co když mu ani nedošlo, že jsme něco čekali? A co když jsme mu to vlastně nikdy ani neřekli?
Tohle není článek o tom, že bychom neměli nic očekávat. Je přirozené toužit po zájmu, respektu nebo vzájemnosti. Ale možná bychom si občas měli položit jednu nepříjemnou otázku. Když něco dělám pro druhého, dělám to opravdu proto, že chci? Nebo někde uvnitř doufám, že mi to jednou vrátí? Protože právě tam se rodí ta tichá zklamání. Nejsou slyšet. Ale umí vztahy unavit víc než velké hádky. A možná je nakonec největší síla v něčem úplně jiném. Uděláš něco pro druhého, protože to tak cítíš. Ne proto, že čekáš potlesk. Ne proto, že jednou přijde řada na něj. Prostě proto, že to vychází z tebe. A když se ti to vrátí, je to krásné. Když ne, nevadí. Protože hodnota toho, co jsi udělal, nikdy nezávisela na reakci druhého člověka. Možná totiž největším darem, který můžeš druhému dát, není to, co pro něj uděláš. Ale to, že po něm za to nikdy nebudeš chtít nic zpátky. Protože opravdová laskavost nevzniká z očekávání. Vzniká ze svobody. A možná právě tehdy přestaneme vést ve vztazích "účetnictví". Přestaneme počítat. Přestaneme porovnávat. A začneme si mnohem víc všímat toho, co nám druzí dávají.
Jen...možná trochu jiným jazykem, než jsme čekali.
-M.K.-