Nejsi "divný". Jen se měníš.
Je zvláštní, jak rychle si člověk začne myslet, že je s ním něco špatně. Najednou si s někým nerozumíš tak jako dřív. Nechce se ti na stejné akce. Nebaví tě stejné řeči. A místo toho, abys to vzal jako normální věc, přijde myšlenka: "Co je se mnou divně? Je to moje chyba?" Možná sis to už řekl. Možná víckrát. Když se přestaneš smát stejným vtipům. Když už nemáš chuť řešit stejné problémy dokola. Když ti některé rozhovory přijdou prázdné, i když dřív byly v pohodě.
A tak se začneš hlídat. Nepřeháním to? Nejsem moc citlivý? Nejsem moc vážný? Nejsem teď nějaký "jiný"? Pravda je taková, že každý si tímhle prošel. Každý někdy seděl mezi lidmi, které zná roky, a cítil se trochu "mimo". Každý někdy odešel z místa, kde dřív bylo dobře, a říkal si, proč to teď necítí. Každý někdy pochyboval, jestli není problém v něm. A většinou není.
Většinou je to jen růst. Ne dramatický, ne duchovní, ne velkolepý. Prostě obyčejný lidský posun. Změní se ti priority. Začneš víc vnímat energii. Přestaneš dělat věci ze zvyku. A to automaticky znamená, že ne všechno a ne všichni s tebou půjdou dál stejným tempem. To neznamená, že jsi lepší. To neznamená, že jsou horší. Jen se to přirozeně rozchází.
Nejtěžší na tom je ten moment, kdy si to musíš přiznat, že už tam nejsi "doma" tak jako dřív. A místo toho, abys byl na sebe tvrdý, můžeš si říct něco jiného: Možná se jen měním. Možná jen dospívám do další verze sebe. Možná je to normální.
Protože je.
A pokud máš občas pocit, že jsi divný, jiný, posunutý, tak věř, že ve stejnou chvíli to cítí tisíce dalších lidí.
Jen o tom moc nemluvíme.
-M.K.-