Zítra je taky den, slunce mi to dneska slíbilo...

Dnes jsem chtěla napsat článek. Lépe řečeno mi moje hlava dala rozkaz: "Markéto, napiš už něco."

Jenže...

Měla jsem rozepsaná asi tři různá témata. U jednoho jsem chvíli psala, pak ho smazala. Otevřela jsem druhé, chvíli přemýšlela nad třetím a někde mezi tím vším jsem zjistila, že se mi vlastně nechce vrtat vůbec v ničem. Nechtěla jsem nic analyzovat, rozebírat, hledat souvislosti ani ze sebe dolovat nějakou hlubokou myšlenku, která by měla někoho přivést k úžasnému životnímu uvědomění.

Prostě se mi nechtělo. Tak jsem počítač zavřela. A nechala to být. A právě ve chvíli, kdy jsem přestala přemýšlet nad tím, co bych měla napsat, mi to docvaklo. 

Možná je tohle přesně ten článek, který jsem měla napsat. O tom, že se někdy nejvíc posuneme právě ve chvíli, kdy se o žádný posun nesnažíme. 

Protože tohle podle mě známe všichni. 

Něco řešíme a chceme odpověď. Nejlépe hned. Potřebujeme vědět, co máme udělat, jak se rozhodnout, co říct, kam jít dál. A tak přemýšlíme. Hodně. Pak ještě trochu víc. A když pořád nevíme, začneme přemýšlet ještě intenzivněji, protože přece někde v té hlavě ta správná odpověď musí být. A naše hlava je v tomto směru neuvěřitelně pracovitá. 

Bohužel ne vždy produktivní. 

Začne vyrábět scénáře, varianty, možnosti, důvody, protiargumenty a samozřejmě také pár katastrofických verzí, protože proč bychom si to trochu nezpestřili. Máme v hlavě tolik "měl/a bych", "musím", "co když", "ale co když", "a co když náhodou" a "raději bych měl/a", že vlastní hlas už se tam skoro nedostane. A tak hledáme další odpověď. Další názor. Další radu. Další článek. Dalšího člověka, který nám řekne, co bychom měli dělat. 

A přitom možná někdy potřebujeme úplně opačný postup. Na chvíli přestat. Ztišit se. Nechat hlavu být. A nechat prostor tomu, co už v sobě možná dávno víme. 

Mně se tohle děje docela často. 

Když si dovolím na den nebo dva přestat něco tlačit, nechat věci být a prostě jen trochu vypnout, začnou mi některé věci docházet úplně samy. A většinou samozřejmě ve chvíli, kdy to vůbec nečekám. Třeba při úplně obyčejné procházce se psem. Žádný hluboký proces. Žádná speciální technika. Žádné "tak a teď se pojďme vědomě napojit sami na sebe". 

 Pes jednoduše potřebuje ven, tak jdeme. 

A najednou mi něco docvakne. 

Něco, co jsem předtím dokázala několik hodin rozebírat ze všech možných stran. Něco, k čemu jsem se snažila dojít. A najednou je to úplně jednoduché. 

"Aha." 

A je to. 

Bez další analýzy. Bez hledání dalších argumentů. Bez potřeby se sama přesvědčovat, že je to opravdu správně. Prostě to vím. 

A právě v takových chvílích si uvědomuju, že ty dva dny, kdy jsem měla pocit, že vlastně nic nedělám, mi možná daly mnohem víc než všechny ty hodiny, kdy jsem se snažila odpověď z hlavy doslova vydolovat. 

Protože některé odpovědi nejdou vydolovat. 

Čím víc na ně tlačíme, tím víc se nám schovávají. Ne proto, že bychom je neznali. Možná jen kolem nich děláme příliš velký hluk. A někdy potřebujeme ten hluk vypnout. 

Neznamená to samozřejmě, že máme všechno ignorovat a čekat, až se život nějak vyřeší sám. To by bylo sice krásně pohodlné, ale asi bychom se moc daleko nedostali. Některé věci je potřeba řešit. Některá rozhodnutí udělat. Některé kroky prostě neudělá nikdo jiný než my. Ale nemusíme všechno vyřešit okamžitě. Nemusíme mít odpověď dnes večer. Nemusíme se rozhodnout jen proto, že nám není příjemné být chvíli v nejistotě. A nemusíme se za každou cenu někam posouvat jen proto, abychom měli pocit, že se něco děje. 

Někdy se totiž něco děje právě v tom tichu. Jen to není na první pohled vidět. Myšlenky si sedají. Emoce se uklidní. Začneme slyšet sami sebe. A najednou se objeví něco, co jsme předtím přes všechen ten hluk nebyli schopní zachytit. 

Možná proto má někdy smysl na chvíli říct: "Dneska na to seru." 

Ne navždy. Ne proto, že nám na tom nezáleží. Jen dnes. 

Dnes to nebudu řešit. 

Dnes to nebudu rozebírat. Dnes nemusím vědět, co bude dál. A zítra se uvidí. 

A vlastně mi k tomu teď v hlavě hraje jedna písnička: "Zítra je taky den, slunce mi to dneska slíbilo, přejme si hezký den…" 

A možná je v tom celá ta pointa. Nemusíme mít všechno vyřešené dnes. Nemusíme mít všechny odpovědi. Nemusíme pořád tlačit, analyzovat, plánovat a snažit se přijít na to, co je správně. Někdy stačí zavřít počítač. Jít ven. Dát si kávu. Chvíli mlčet. A nechat věci být. 

Protože možná právě ve chvíli, kdy přestaneme odpověď hledat, konečně uslyšíme, že už ji dávno známe. 

A možná se někdy nejvíc posuneme právě tehdy, když se o žádný posun nesnažíme. 

Takže pokud dneska něco nevíte, nechte to chvíli být. 

Možná to docvakne zítra.

A pokud ne?

Zítra je taky den. 

Tak si přejme hezký den. ❤️ 

-M.K.-